Průvodce bezpečným prostředím ve sportu

Člověk se nejlépe rozvíjí v prostředí, které je podporující a bezpečné.

Když je zdravý a v psychické pohodě.

Každé dítě má právo na bezpečí, respekt a důstojné zacházení -- a to ve všech institucích, se kterými se v životě setkává: v porodnici, nemocnici, školce, škole, sportovním klubu i na letním táboře.

Křik trenéra, zesměšňování ve třídě, nerespektování hranic v nemocnici, tlak na poslušnost ve školce. Mnoho situací, které děti zažívají v institucích, je považováno za "normální" nebo dokonce výchovné. Často se nad nimi mávne rukou -- „tak to přece chodí", „musí si zvyknout". Přesto právě tyto, někdy zdánlivě běžné situace mohou být pro dítě zdrojem strachu, studu nebo dlouhodobé zátěže a negativně ho formovat na celý život.

Někdy rodiče vnímají, že něco není v pořádku, ale nevědí, kde je hranice, jaká práva jejich dítě má a co konkrétně mohou udělat.

Průvodce bezpečným prostředím shromažďuje na jednom místě srozumitelné informace o právech dětí, typických rizicích v jednotlivých prostředích a varovných signálech, které by rodiče neměli přehlížet. Nabízí také praktické nástroje: komu se ozvat, jak postupovat krok za krokem, vzory stížností i odkazy na ověřené odborné zdroje.

Cílem není vyvolávat konflikty, ale podpořit rodiče při ochraně jejich dětí. Když budeme mlčet, nic se nezmění. Mlčení rodičů může ublížit dvakrát, nejen v dětství, ale i když si už dospělé dítě uvědomí, že rodič věděl, ale nic pro jeho ochranu neudělal.

Úvod, identifikace

Citace:

"Buď rád, že na tebe vůbec řvu."

"Bez bolesti není výkon."

"Slabší kusy odpadnou samy."

"Kdo nezvládne trochu křiku, nemá tu co dělat."

"Nejsi první ani poslední."

"Nevynášej špínu z kabiny."

"Jsi líná. Jsi tlustá. Jsi neschopná."

"Tohle si nech pro sebe."

"Ty jsi tady kvůli výsledkům."

"Když nevyhráváš, nejsi nikdo."

"Když můžeš chodit, můžeš trénovat."

"Musíš. Přeci nezradíš tým."

"Do konce měsíce zhubneš 4 kila."

"S takovou prdelí nikdy líp hrát nebudeš."

"Když se ti to nelíbí, dveře jsou tam."

"Koho myslíte, že zajímají ty vaše lentilky pod kobercem?"

Svědectví o sexuálním zneužívání ve sportu — citlivý obsah (kliknutím zobrazíte)

"Když tě budu masírovat tady, lépe se uvolníš a zregeneruješ. Nechej si to pro sebe."

„Dělala jsem všechno, co mi řekli, protože jsem se prostě chtěla dostat do olympijského týmu a říkala jsem si, to je prostě gymnastika"

"Takže nás pozval do pokoje. Ležel na posteli jen v trenýrkách a řekl, abychom před ním tančily. Prý aby poznal, jestli ladíme pro čtyřhru".

"Když jsme si v přípravě nevedly nejlépe, trestal nás trenér tak, že jsme mu musely sedět na klíně. Ještě dnes si vybavuji, jak to bylo odporné. Dotýkal se nás a choval se opravdu strašně...Bylo jakýmsi nepsaným pravidlem, že když jsme měly závodit v běhu, ta, která proběhla cílem jako poslední, mu musela sedět na klíně, takže každá z nás běžela jak o život..."

"Naučila jsem se to všechno snášet. Odpojit tělo od své hlavy. Dát stranou emoce, city, myšlenky. Čekala jsem jenom na jediné. Až to skončí. Protentokrát.

Sexuálního násilí se na mně dopouštěl člověk, kterému jsem do té doby téměř bezvýhradně věřila. Byla jsem zvyklá dělat cokoliv, aby byl spokojený."

"Kdykoliv jsme jeli na nějaké soustředění, objednal nám společný pokoj. Někdy i s manželskou postelí. Nikomu to nepřišlo divné."

"Věděla jsem, že to je špatně. Mohla jsem to říct... Jenže mi bylo patnáct."

"Často jsou dny, kdy je mi dobře jenom ve spánku. Tehdy všechno skončí. Často ale usnout nejde."

"Nikdo se netvářil, že se děje něco divného, každý přijal, že to tak asi má být. Trenér, nebo spíš trenérka -- protože jde až na výjimky o ryze ženskou záležitost -- je v moderní gymnastice něco jako Bůh. Tak je to nastavené. Ať se stalo cokoliv, byla jsem zvyklá poděkovat. Za lekci, za připomínky, za nadávky a urážky. Jakmile jsem uslyšela, že něco nezvládnu, protože „jsem úplně blbá", „mám prdel až v Ostravě" nebo „jsem vyžraná a neodlepím se s těžkým zadkem od země".

"Často jsem kvůli tomu musela běhat trestná kolečka."

"Bály jsme se před nimi jíst. Cestou na závody jsme si schovávaly zásoby do oblečení, aby nic nenašly. Každy den jsem slýchala, že jsem vyžrané prase. Byla jsem rozpolcená, chtěla stokrát skončit a zároveň měla ráda to, co dělám."

"Uvěřila jsem tomu, uvěřila jsem jim. Svým trenérům, svému okolí. Brala jsem to tak, že můj příběh je normální."

"Všechny tyhle řeči jsem dlouho vnímala jako absolutní pravdu. Brala si je k srdci. Vždyť mi je opakovali lidé, kterým jsem věřila! "

"Neměla jsem menstruaci sedm let, která jsem strávila v mládežnické reprezentaci. Všichni kolem mě se ale tvářili, že to je v pořádku."

"Bolest paty jsem před každým tréninkem umlčela porcí tlumících léků."

Přemostění

Křik, ponižování, trénování přes bolest...?
Takto bezpečné prostředí pro děti opravdu nevypadá.

Přibližně polovina mladých sportovců se setkává s psychickým nátlakem -- ponižováním, křikem, zesměšňováním nebo kritikou vzhledu a postavy.
Každý desátý pak dokonce zažívá fyzické ubližování: bití, facky, přetěžování, odepírání jídla či pití.

Výjimečné nejsou ani různé podoby sexuálního obtěžování.

**Nic z toho není v pořádku.
** Není pravda, že „tak to má být".
Není pravda, že je to normální.

**Jde to jinak. A je důležité se ozvat.
** Když se mlčí, nic se nezmění.

Pomůžeme vám problematické situace rozpoznat a navrhneme krok za krokem jak postupovat.
Společně můžeme měnit prostředí, ve kterém děti sportují.

Níže najdete přehled nejčastějších problematických oblastí ve sportu dětí -- s konkrétními příklady, jasnými hranicemi a praktickými kroky k ochraně dětí.

Nejčastější problematické oblasti ve sportu dětí

čím jsou typické a jak je rozpoznat

(některé oblasti se mohou překrývat)

Děti se ve sportu mohou setkat s chováním, které jim ubližuje -- ze strany trenérů, dalších dospělých i spoluhráčů.

Někdy je otevřené a snadno rozpoznatelné, jindy nenápadné, dlouhodobé a dlouhodobě přijímané jak dětmi tak dospělými. Právě proto bývá někdy těžké rozpoznat co je ještě v pořádku a co už vůbec ne.

1. Verbální a psychické násilí
Některé podoby emočního ubližování jsou dnes už tak běžné, že je trenéři, rodiče i samotní sportovci často berou jako normální věc -- nebo je dokonce považují za způsob, jak dosáhnout lepších sportovních výsledků.
Příklady: křik, ponižování, zesměšňování, výhružky, zastrašování, izolace, ignorování, odmítání podpory, komentáře k postavě,...

2. Fyzické tresty a nevhodné zacházení
Některé děti jsou fyzicky trestány nebo přetěžovány -- a často se to obhajuje jako 'tvrdý trénink'.
Příklady: trestání fyzickou zátěží, odepírání jídla či pití, bití, fackování, údery předměty,...

3. Nezdravý tlak na výkon a přetěžování
Když dítě trénuje přes bolest, zranění či nemoc, není to hrdinství -- je to ohrožení jeho zdraví.
Příklady: trénování přes bolest, ignorování doporučení lékaře, tlak na soutěž při zranění nebo nemoci, tlumení bolesti léky,...

4. Šikana mezi dětmi v týmu
Posměch, vylučování z kolektivu nebo ponižující rituály -- to není legrace, to je šikana.

Příklady: vylučování z kolektivu, ponižování, posměch, kyberšikana, „mazáctví", iniciační rituály,...

5. Překračování intimních hranic, sexuální zneužívání

Nevhodné poznámky, doteky nebo přehnaná pozornost nejsou v pořádku samy o sobě. Zároveň mohou být prvními varovnými signály závažnějšího sexuálního obtěžování, které často začíná postupně a nenápadně.

Příklady: nevhodné doteky, dvojsmyslné poznámky, vyzývavé pohledy, manipulace, vydírání, vyžadování fotografií či zpráv se sexuálním obsahem, vynucený pohlavní styk,...

Verbální a psychické násilí

Křik, shazování, výhrůžky nebo mlčení jako trest -- ve sportu dětí se s nimi setkáváme častěji, než si připouštíme. Nezanechávají viditelné stopy a často jsou přehlíženy, zlehčovány nebo omlouvány: „Emoce přece ke sportu patří" nebo „sport není pro citlivky".

Verbální a psychické násilí nevede k lepším výkonům. Učí děti bát se chyb, skrývat nejistotu a mlčet, když jim někdo ubližuje. Místo radosti ze sportu nastupuje strach, stud a pocit, že jejich hodnota závisí jen na výkonu. Některé děti se emočně odpojují -- působí klidně nebo apaticky, i když jsou ve stresu. Tento odstup je obranný mechanismus, nikoli známka toho, že je vše v pořádku.

Psychické ubližování ve sportu je o to nebezpečnější, že si na něj děti často zvyknou a berou ho jako „normu". Právě proto je důležité, aby dospělí uměli chování rozpoznat a nepřehlíželi ho.

tip.pusťte si klip České basketbalové federace a projektu Bez faulu - za sport bez faulů a hejtů https://www.youtube.com/watch?v=Rz0I8RQgocM&t=3s Pokud máme něco změnit, tak jedině společně

1. Křik

Zvýšený hlas, fandění, podpora může patřit k dynamickému prostředí sportu. Křik, který slouží k zastrašení, ponížení nebo ventilaci vzteku do sportu nepatří.

Typické výroky:

• „Kolikrát ti to mám ještě říkat?!"

• „Už se konečně prober!"

• „Tohle snad nemyslíš vážně?!"

Co dítě prožívá:

• Soustředí se spíše na to, aby se vyhnulo další chybě, než aby zkoušelo nové dovednosti.

• Výkon je řízen strachem, ne vnitřní motivací ke zlepšení.

2. Zesměšňování a ponižování

Ironie, sarkasmus nebo „vtipy" na účet dítěte často zpochybňují jeho hodnotu před ostatními.

Typické výroky:

• „To byl vtip, nebo pokus?"

• „Nevím, co tady vlastně děláš..."

• „Tohle je sport, ne kroužek pro citlivky."

Co dítě prožívá:

• Uzavírá se do sebe, snaží se nebýt vidět.

• Učí se, že chyba = ponížení, ne příležitost ke zlepšení.

3. Zastrašování a vyhrožování

Strach je používán jako nástroj kontroly.

Typické výroky:

• „Jestli to ještě jednou pokazíš, končíš."

• „Je spousta jiných, kteří čekají na tvoje místo."

• „Se mnou nikdo diskutovat nebude."

Co dítě prožívá:

• Ztrácí pocit bezpečí.

• Neodvažuje se ptát, říct si o pomoc ani upozornit na bolest či problém.

4. Izolace a odmítnutí

Ignorování dítěte, vyhýbání se očnímu kontaktu, vylučování z kolektivu nebo demonstrativní postavení stranou jsou méně nápadné, ale dítěti ubližují.

Typické situace:

• „Teď se s tebou nechci bavit."

• „Postav se stranou a sleduj."

• „Když se ti to nelíbí, tam jsou dveře."

Co dítě prožívá:

• Má pocit, že nepatří do týmu.

• Přijetí je vázané na výkon nebo poslušnost.

5. Odmítání emocí a zlehčování prožívání

Popírání pocitů dítěte bývá maskováno jako „zocelení".

Typické výroky:

• „Neřvi, o nic nejde."

• „Nemáš si na co stěžovat."

• „Tohle není důvod být smutný/á."

Co dítě prožívá:

• Učí se emoce potlačovat, ne rozumět jim.

• Vyšší riziko úzkosti, ztráty sebehodnoty a předčasného odchodu ze sportu.

6. Komentáře k tělu a vzhledu

Poznámky k váze, postavě nebo vzhledu patří k nejrizikovějším formám verbálního násilí, zejména u dětí a dospívajících.

Typické výroky:

• „S takovou prdelí to daleko nedotáhneš."

• „Kdybys zhubnul, běhalo by se ti líp."

• „Podívej se na ostatní holky, takhle vypadá postava triatlonistky."

Co dítě prožívá:

• Stud, narušený vztah k tělu, ztrátu radosti k pohybu.

• Může vést k poruchám příjmu potravy

Jsou sporty ve kterých je váha relevatní. U nezletilých sportovců však hmotnost neřeší trenér s dítětem. Svůj názor sdělí diskrétně rodičům, rodiče pak dle svého uvážení kontaktují odborníka (lékaře, nutričního terapeuta).

Další zdroje informací:

S negativním přístupem k tělu a váze ze strany trenérek a trenérů se projektu Bez frází svěřila gymnastka Monika Vlčková https://www.trenujemesrespektem.cz/pribeh/monika-vlckova-bez-cukru/ a triatlonistka Aneta Grabmüller Soldati https://www.trenujemesrespektem.cz/pribeh/aneta-grabmuller-soldati-jedna-z-mnoha/

Zdravému vztahu k tělu se věnuje například projekt Moje tělo je moje mojetelojemoje.cz

Na jejich webu najdete například návodnou praktickou příručku jak komunikovat s dětmi a mladistvými o těle a vzhledu https://mojetelojemoje.cz/wp-content/uploads/2024/06/MTJM_metodika_verze2_.pdf

Při podezření na porychy příjmu potravy nebo související otázky můžete bezplatně kontaktovat například centrum Anabell https://www.anabell.cz/kontakt/kontaktni-centra-anabell/

Fyzické tresty, nevhodné zacházení a přetěžování

Ve sportu se někdy přehlíží chování, které by jinde bylo nepřijatelné -- fyzické tresty, zákaz pití, trénování přes bolest. Často se omlouvá tím, že „sport je tvrdý" nebo „děti musí něco vydržet".

Dítě v takovém prostředí neroste, ale učí se bát, mlčet a snášet bolest. Když dospělí nereagují, dítě dostává zprávu, že je to v pořádku. Mnohé děti si nestěžují a berou to jako „součást sportu". Odpovědnost za bezpečné a zdravé prostředí vždy leží na dospělých.

1. Přímé fyzické ubližování

Fyzický kontakt, který má dítě „usměrnit", zastrašit nebo ponížit, není výchova ani trénink.

Patří sem například:

• hození míče po dítěti „aby se probudilo"

• šťouchnutí hokejkou nebo pálkou

• klepnutí míčem do hlavy „jako vtip"

• hrubé odstrčení, třesení za ramena

• tahání za dres nebo helmu

• fyzické odstrčení před ostatními

• poplácání nebo strčení jako forma ponížení

• bití, fackování

„Když jsem udělal chybu, trenér mě praštil hokejkou po zádech. Bolelo to a styděl jsem se. Už jsem nezkoušel nové věci, abych neudělal chybu."

„Hodil po mně zezadu míč, protože jsem byla pomalá. Lekla jsem se. Všichni se smáli. Celý zbytek tréninku se mi chtělo brečet. Nejraději bych utekla."

2. Odepírání základních potřeb a zanedbání péče

Jídlo, pití, možnost dojít si na toaletu nebo čas na odpočinek nejsou odměna. Jsou základní potřeba.

Patří sem:

• omezování jídla a pití (jako trest nebo „režim")

• zákaz jít na toaletu

• ignorování bolesti, zranění nebo nevolnosti

• zlehčování a zesměšňování bolesti

„Řekl, že se nesmíme napít, dokud všichni nezaběhneme kolečko pod dvě minuty. Bylo vedro, bylo nám špatně a báli jsme se cokoliv říct."

„Řekl, že zápas musím dohrát, že beze mě prohrají. V pauze mi nohu ovázal a dal léky proti bolesti."

3. Fyzická zátěž jako trest a přetěžování

Chyba není důvod k trestu.

Patří sem například:

• kliky, dřepy, sprinty, kolečka navíc

• držení poloh, klečení, stání bez pohybu

• pokračování ve cvičení i přes zranění nebo vyčerpání

Tyto praktiky často souvisí s:

• nadměrným tlakem na výkon

• absencí odpočinku

• ignorováním doporučení lékaře

• trénováním přes bolest

• tlumením bolesti léky nebo injekcemi

„Po prohraném zápase jsme museli držet polodřep u zdi, dokud trenér nevyjmenoval všechny chyby, které jsme podle něj v zápase udělali. Kdo to nevydržel, běhal trestná kolečka."

„Část kluků si zkrátila trasu. Všichni jsme pak místo večeře a regenerace měli těžký trénink v posilovně."

„Trénovala jsem dvakrát denně, chodila do školy a hrála dva soutěžní zápasy týdně. ‚Odpočívat můžeš v hrobě,' říkal trenér."

Šikana mezi vrstevníky v týmu

Šikana v dětském sportu se nejčastěji neděje mezi trenérem a dítětem, ale mezi dětmi navzájem. Probíhá v šatně, na hřišti, při cestách na zápasy i online. Často je nenápadná, dlouhodobá a snadno přehlédnutelná -- schovává se za věty jako „to je sranda", „tak to v týmu chodí" nebo „musí se otrkat".

Pro dítě ale nejde o legraci. Jde o opakovaný stres, strach a pocit ponížení. Šikana ve sportu je obzvlášť zraňující, protože se odehrává v prostředí, které má být bezpečné a kam má dítě patřit. Místo radosti a spolupráce se učí mlčet, vydržet a přizpůsobit se.

Slovní útoky

Posměch, nadávky a shazování bývají zehčované jako „hecování". Pro dítě jsou ale opakovaným útokem na jeho hodnotu.

Typické projevy

• Posměšky kvůli výkonu, postavě, pohlaví, výšce, síle nebo tempu.

• „Ále, kdo se nám to trefil do branky?"

• "Na holku to nebylo špatný"

• „Jsi neschopnej."

Co dítě prožívá:
Stud, napětí a strach z další chyby. Dítě se přestává soustředit na hru a začne se soustředit na to, jak nebýt terčem posměchu.

Vylučování z kolektivu

Jedna z nejčastějších a zároveň nejméně viditelných forem šikany.

Typické projevy:

• dítěti se schválně nepřihrává

• ostatní si šeptají nebo se smějí, když přijde

• „Nechceme tě v šatně / v pokoji / v partě."

Co dítě prožívá:
Pocit, že nikam nepatří. Neustálé hlídání vlastního chování, aby „nevyčnívalo". Osamělost i uprostřed týmu.

Fyzické „nenápadné" útoky

Nejde o otevřené bití, ale o drobné, opakované schválnosti, které se těžko dokazují.

Typické projevy:

• strkání, „náhodné" rány

• schválně tvrdé zákroky při tréninku

• ničení osobních věcí (boty, láhev, oblečení)

Co dítě prožívá:
Neustálou ostražitost, napětí v těle a strach z dalšího kontaktu.

Online šikana

Šikana často nekončí odchodem z tréninku. Pokračuje v telefonech a na sociálních sítích.

Typické projevy:

• posměšné zprávy ve skupinách

• sdílení memů, videí, screenshotů

• vyloučení ze společných chatů

Co dítě prožívá:
Pocit, že není úniku. Stud a napětí i doma, kde by mělo být v bezpečí.

tip: V případě kyberšikany a souvisejících témat se můžete bezplatně poradit http://www.poradna.e-bezpeci.cz/

Šikana schovaná za „tradici" a mazáctví

Některé praktiky jsou označovány jako „rituál", „prověrka" nebo „utužování týmu". Ve skutečnosti jde často o skupinový nátlak, který má dítě ponížit a otestovat jeho poslušnost.

Typické projevy:

• nucení zpívat, tančit, dělat trapné scénky

• omezování pití nebo jídla

• nucení sloužit starším

• tlak na užívání alkoholu či jiných látek

• bolestivé, ponižující nebo nebezpečné rituály

Děti tyto situace často samy nenazvou šikanou. Bojí se vyloučení, zesměšnění nebo toho, že „zklamou tým".

Důležité vědět:
Cokoli, co dítě ponižuje, bolí, děsí nebo nutí mlčet, není v pořádku, ať se tomu říká jakkoli.

Další zdroje:

Šikanou, konkrétně diskriminací kvůli pohlaví https://www.youtube.com/watch?v=9ojatE5U700&t=197s , sexuální orientaci https://www.youtube.com/watch?v=rcPxfr0vZ4I&t=4s a nebezpečí iniciačních rituálů https://www.youtube.com/watch?v=kSB8mGfcal0&t=3s se věnují krátká videa Mezinárodního olympijského výboru.

Sexuální zneužívání ve sportu

Sexuální zneužívání ve sportu často začíná nenápadně -- zvláštními doteky, komentáři nebo pohledy -- a může přejít k nátlaku, citovému vydírání, nucení k sexuálnímu styku, znásilnění. Ve sportu se nevhodné chování často schovává za „vedení", „péči" nebo „speciální přístup". Sexuální zneužívání se netýká jen dětí. Mohou být ohroženi i dospívající, kteří se nacházejí v nerovném postavení vůči dospělému -- trenérovi nebo jiné autoritě v klubu. Podstatou je zneužití moci a závislosti: dospělý rozhoduje o nominaci, herním čase nebo budoucnosti ve sportu.

Sexuální zneužívání může být trestným činem. Role rodičů je klíčová, buďte pozorní -- pokud máte pochybnosti, mluvte o nich s dítětem, odborníky či vedením klubu. Sexuální zneužívání nikdy není chyba dítěte.

Věděli jste, že?
30 procent sexuálního zneužívání se děje v blízkých vztazích -- například mezi rodinnými známými, vedoucími na táborech, spoluhráči, trenéry ve sportu nebo učiteli ve škole.

Závažnému sexuálnímu zneužívání často předchází projevy, které působí nezávadně, skrývají však manipulaci a zneužití moci. Sport je specifickou oblastí i vzhledem k tomu, že tělo je vlastně nástrojem výkonu a určitá forma doteku ke sportu nedílně patří. Buďme proto pozorní a ostražití. Hledejme další informace, ptejme se.

Manipulace a zneužití moci

• výjimečné zacházení - zvýšená pozornost, individuální tréninky, dárky

• časté situace, kdy je dospělý s dítětem o samotě (po tréninku, v autě, na závodech, soustředěních)

• tlak na diskrétnost a mlčení ("to si necháme pro sebe", "o tom vašim říkat nebudeme")

• citové vydírání („tolik jsem toho pro tebe udělal", „beze mne bys to nikam nedotáhla")

Nevhodné doteky

• dotyky (na intimních místech) bez jasného sportovního důvodu

• zbytečně dlouhý nebo opakovaný fyzický kontakt

• „opravy postoje", které neodpovídají cvičení

• masáže bez souhlasu dítěte nebo rodičů

Doteky, které ke sportu patří, jsou krátké, účelné, vysvětlené („teď ti opravím postoj", „obvážu ti zraněný kotník") a respektují hranice dítěte.

Dotek ve sportu může odrážet emoce, radost nebo týmovost (objetí, plácnutí si dlaněmi).

Sportovec má vždy právo říct, že mu je dotek nepříjemný nebo ho odmítnout -- bez negativních následků.

Na co si dát pozor:

• trenér tráví často s dítětem čas o samotě

• trenér sdílí se svěřenci pokoj na soustředěních nebo výjezdech

• narušování soukromí (volný vstup do šaten, společné sprchování apod.)

• účast trenéra na večírcích sportovců mimo sportovní akce

• nepřiměřená kontrola nad soukromím mladého sportovce

• tlak na udržování tajemství

• chování, ze kterého je dítě zmatené, je mu nepříjemné nebo se za něj stydí

! Sexuální zneužívání není jen „nevhodné chování", může být dokonce i trestným činem. Český trestní zákoník jasně stanoví, že jakékoli sexuální jednání s dítětem mladším 15 let je trestné jako pohlavní zneužití -- a na souhlasu dítěte nezáleží. Zvlášť přísně se posuzují situace, kdy je pachatelem osoba vnímaná jako autorita, typicky trenér, instruktor nebo vedoucí týmu. Pokud dospělý dítě k sexuálnímu jednání nutí tlakem, vydíráním nebo zneužitím závislosti (např. sliby nominace, hrozbou vyřazení z týmu), může jít o sexuální nátlak . A pokud je dítě nebo sportovec donucen násilím, pohrůžkou nebo zneužitím bezbrannosti, jedná se o znásilnění. Výjimečné bohužel není ani zneužití dítěte k výrobě pornografie nebo její šíření (např. tajné natáčení ve sprchách a šatnách).

Každý kdo se dozví o tom, že byl spáchán trestný čin má povinnost podat trestní oznámení.

Doporučujeme se obrátit na některou z bezplatných právních a psychologických poraden.

Konsent

https://konsent.cz/stalo-se-znasilneni/

Profem

profem.cz Nabízí informace a podporu všem, kteří mají zkušenost se sexuálním zneužíváním.

Klubovna naděje

klubovnanadeje.cz Osvěta, prevence, poskytování obecně prospěšných činností, podpora a ochrana lidských práv, zejména v oblasti ochrany a podpory obětí sexuálního násilí, zneužívání, domácího násilí a incestu. Pomáháme také lidem s neobvyklými sexuálními sklony. Společně vytváříme bezpečný prostor pro všechny

Bílý kruh bezpečí

bkb.cz Bílý kruh bezpečí poskytuje odbornou, bezplatnou a diskrétní pomoc obětem trestných činů.

---

Další zdroje informací:

Se svou zkušeností se sexuálním zneužíváním ze strany trenéra se projektu Bez frází svěřila atletka Tereza Vytlačilová https://www.trenujemesrespektem.cz/pribeh/tereza-vytlacilova-az-tohle-skonci/

Krátká videa Mezinárodního Olympijského výboru přibližují různé formy a podoby sexuálního zneužívání ve sportu

https://www.youtube.com/watch?v=8O9yescap4w&t=2s

https://www.youtube.com/watch?v=o4nTGso-K14&t=119s

Film Julie mlčí k tématu sexualizovaného násilí ve sportu. Sleduje příběh dospívající talentované tenistky, kterou její trenér dlouhodobě sexuálně zneužíval.

https://kviff.tv/katalog/julie-mlci

Kde jsou hranice bezpečného prostředí ve sportu? Zkuste si kvíz.

česky: https://www.trenujemesrespektem.cz/kviz/

anglicky: https://drawtheline.olympics.com/

Role rodiče

Role rodiče sportujících dětí nekončí u fandění na tribuně nebo vyzvednutí dítěte po tréninku. Rodiče jsou klíčovou oporou při tvorbě bezpečného sportovního prostředí -- tím, že mají oči otevřené, zajímají se o to, co se v klubu děje, a průběžně se vzdělávají. Důležité je mít jasno v tom, jaké chování je a není v pořádku. Kde končí náročný sport a začíná ubližování, nátlak nebo zneužití moci.

Zásadní je mluvit s dítětem. Pravidelně, otevřeně a bez zlehčování. Dát mu najevo, že se může svěřit, že jeho pocity berete vážně a že za žádnou situaci nenese vinu. Pokud si nejste jistí, zda je konkrétní chování ještě přijatelné, nebo už ne, nechte si poradit -- od organizací nebo odborníků, kteří se ochraně dětí věnují.

Problematické situace nenechávejte být. Když rodiče jen přihlížejí, dávají tím dětem i okolí signál, že takové jednání je v pořádku. Když mlčíme, nic se nemění. Problém se naopak může prohlubovat a dopadat na další děti.

Nevhodná nebo ubližující situace může dítě zranit dvakrát -- nejen v dětství, ale i později v dospělosti, když si uvědomí, že rodiče o tom věděli, ale nezasáhli. Aktivní postoj rodiče proto není přehnaná ochrana, ale základní součást péče o dítě a jeho bezpečí.

Prevence

Budujte s dítětem bezpečný a otevřený vztah. Když ví, že se na vás může obrátit bez strachu, je mnohem větší šance, že se vám svěří. Učte ho rozpoznávat vlastní hranice a chránit je.

Základní zásady:

• Doma je bezpečno -- i když se něco nepovede nebo se stane průšvih.

• „NE" znamená vždy „NE".

• Mluvte s dítětem otevřeně o všem, i o nepříjemných nebo citlivých tématech.

• Učte děti, jak poznat manipulaci a nátlak.

• Učte je respektu k vlastním hranicím, tělu a intimitě -- i k hranicím druhých.

• Trénujte s nimi, jak reagovat v nečekaných situacích a jak si říct o pomoc.

• Podporujte dítě, aby se svěřilo vám -- a zároveň aby vědělo, že může požádat o pomoc i někoho dalšího.

Tip:
S tématem respektu k tělu a intimitě pomáhá rodičům například organizace Konsent. Nabízí praktické rady, jak o těchto věcech s dětmi mluvit.
konsent.cz/rodice/

Tip:
Někdy je pro děti snazší svěřit se někomu anonymně. Měly by znát i tuto možnost, například Linku bezpečí.
linkabezpeci.cz

Když se dítě svěří

• Vyslechněte a uvěřte. Nepřerušujte, nezlehčujte, nepochybujte. Svěření se je pro dítě velký krok.

• Zachovejte klid. Silné emoce rodiče mohou dítě vyděsit nebo vést k pocitu viny.

• Ujistěte dítě, že za situaci nenese odpovědnost. To, co se děje, není jeho chyba.

• Pojmenujte, že chování není v pořádku. Bez výslechu, tlaku a nutnosti opakovaně popisovat detaily.

• Dejte dítěti pocit bezpečí. Řekněte mu, že v tom není samo a že odpovědnost leží na dospělých.

• Hledejte podporu. Obrátit se o radu na odborníky nebo příslušné instituce je správný krok, ne selhání.

• Situaci nenechte být. Mlčení nic nemění -- jednání chrání dítě i ostatní.

• Přiměřeně informujte dítě o tom, jaké kroky máte v plánu.

Když se o problematickém jednání dozvíte jinak než od dítěte

Někdy se rodič doslechne o problematické situaci nebo je jí sám svědkem. Ať už se jedná o situaci, která je "na hraně" nebo o velmi závažné jednání, nejdůležitější je nenechat situaci bez reakce. Mlčení a přehlížení dávají dětem signál, že takové jednání je v pořádku.

1. Věnujte se dítěti

První krok vždy patří dítěti. Vaším úkolem není hned řešit viníka nebo situaci vysvětlovat, ale zajistit dítěti pocit bezpečí.

Ujistěte ho, že:

• to, co se stalo, není v pořádku

• nenese žádnou vinu

• není v tom samo a může se na vás obrátit

Mluvte klidně, bez nátlaku a bez výslechů. Nesnažte se situaci zlehčovat ani okamžitě hodnotit. I když dítě působí, že je „v pohodě", jeho prožívání může být jiné. Důležité je dát jasně najevo, že jeho pocity berete vážně.

2. Pokud si nejste jistí, zjistěte víc a nechte si poradit

Ne každá situace je na první pohled jednoznačná. Nejistota je přirozená a neznamená selhání rodiče.

Pokud váháte:

• mluvte s dítětem postupně a v klidu

• sledujte, zda se chování opakuje nebo stupňuje

• poraďte se

Zjišťování informací neznamená konfrontaci ani obviňování. Znamená získat oporu a jistotu, že další kroky budou pro dítě bezpečné.

tip. existují i pomocné linky pro rodiče, situaci konzultovat, klidně anonymně, může být dobrý první krok

Aperio- společnost pro zdravé rodičovství https://www.aperio.cz/linka-pro-mamy-a-taty

Rodičovská linka - rodicovskalinka.cz

Nejčastější otázky a odpovědi

Dítě nechce, abych situaci dál řešil/a. Mám to respektovat?

Je pochopitelné, že se dítě bojí, co by řešení mohlo přinést. Může mít strach ze ztráty důvěry kamarádů či trenéra, místa v týmu. Bojí se, že mu nikdo nebude věřit. Rodiče se často obávají, že zásahem naruší důvěru dítěte a že už se jim nikdy nesvěří. Tyto obavy jsou přirozené.
Je důležité si uvědomit, že cílem je ochránit dítě, jeho bezpečí a vývoj. Některé situace není možné nechat bez reakce, i když si to dítě přeje. Způsob řešení však může být citlivý, postupný a s dítětem sdílený. Ujistěte ho, že žádný krok neuděláte bez jeho vědomí. Dáváte mu tím najevo, že ho respektujete, že vždy stojíte za ním a že chráníte jeho bezpečí.

Co dítěti říct:
„Rozumím, že se bojíš, co by se stalo, kdybychom to řešili."
„Nechci tě dostat do potíží. Chci, aby ses cítil/a v bezpečí."
„Některé věci jako rodič nemohu nechat být, ale slibuji, že tě budu informovat a budeme to řešit spolu."

Dítě své svěření zlehčuje nebo ho bere zpět. Znamená to, že o nic nešlo?

Neznamená. Děti často couvají ze strachu, studu nebo obavy z následků. Může jít o způsob, jak si ověřují, zda je bezpečné mluvit dál. To, že dítě své sdělení zmírní, neznamená, že nebylo pravdivé nebo důležité.

Co dítěti říct:
„I když teď říkáš, že o nic nešlo, beru to vážně."
„Nemusíš si být jistý/á. Stačí, že ti to nebylo příjemné."
„Kdykoli se k tomu můžeme vrátit."

Bojí se, že ublíží týmu, trenérovi nebo spoluhráčům. Co s tím?

Děti často cítí odpovědnost za druhé, i když jim někdo ubližuje. Bojí se, že zklamou tým nebo že budou považovány za „bonzáky". Je důležité jim pomoci pochopit, že odpovědnost neleží na nich.

Co dítěti říct:
„Nejsi zodpovědný/á za chování dospělých."

„Když to budeme řešit, pomůžeme tím vytvořit bezpečnější prostředí, aby se to už nikomu nestalo."

„To, že o tom mluvíš, je odvaha, ne zrada."

Nejsem si jistý/á, jestli je situace dost vážná na řešení.

Rodiče často váhají, zda „nedělají z komára velblouda". Pokud je ale dítě zmatené, má strach, stydí se nebo se bojí o věci mluvit, je to signál, že si situace zaslouží pozornost. Nemusíte mít jistotu -- stačí pochybnost.

Co dítěti říct:
„Nemusíme hned vědět, co to znamená."
„Stačí, že ti to nebylo příjemné."
„Raději se zeptám a poradím, než abych to přehlédl/a."

Bojím se, že zásahem situaci ještě zhorším.

Strach z eskalace je pochopitelný. Řešení ale nemusí znamenat okamžitý konflikt nebo oficiální oznámení. Často začíná konzultací s odborníkem nebo hledáním bezpečné cesty, jak postupovat dál. Dlouhodobé mlčení však může dítěti ublížit víc než citlivý zásah.

Co dítěti říct:
„Nebudeme nic uspěchávat."
„Nejdřív si zjistíme, jaké máme možnosti."
„Uděláme jen to, co bude dávat smysl a co tě ochrání.

Mohu si rozhovor s trenérem nebo jeho chování nahrát, i když o tom neví?

Pokud mají rodiče důvodné podezření na nezákonné jednání trenéra, české právo umožňuje pořídit nahrávku i bez jeho vědomí, pokud slouží k ochraně práv dítěte (např. jako důkaz). Nahrávání ale musí být účelové a přiměřené -- ne „pro jistotu" ani plošně. Záznam je určen výhradně jako důkaz pro další řízení a nesmí se šířit dál (např. mezi rodiči nebo na sociálních sítích). Zásada je jednoduchá: nahrávat jen tehdy, když jde o ochranu dítěte -- a nakládat se záznamem maximálně opatrně.

Jednejte: kam se obrátit, když máte obavy

Máte-li podezření, že se vaše dítě setkává v kroužku, sportu nebo jiné volnočasové aktivitě s nevhodným chováním, nejste na to sami. Rodiče mají právo ptát se, žádat vysvětlení a požadovat bezpečné prostředí pro své děti.
Tato sekce vám pomůže zorientovat se v tom, na koho se obrátit a v jakém pořadí, pokud chcete situaci řešit klidně, věcně a s respektem k vašemu dítěti i ostatním.

Doporučujeme postupovat od nejbližší úrovně k té vyšší -- od přímého kontaktu s odpovědnou osobou až po nezávislé instituce. Každý krok má svůj smysl a může přispět k nápravě situace i k ochraně dalších dětí.

Níže najdete přehled osob a institucí, na které se můžete obrátit, včetně vysvětlení jejich role a toho, kdy a jak je vhodné je kontaktovat.

Trenér (obdobně vedoucí kroužku)

Sportovní klub (obdobně vedení Domu dětí a mládeže apod.)

Sportovní svaz (obdobně zřizovatel Domu dětí a mládeže - například město, městská část)

Safeguard Národní sportovní agentury

Veřejný ochránce práv

Policie ČR - pro případ podezření, že byl spáchán trestný čin

1. Trenér / vedoucí kroužku

Kdy se obrátit:
Pokud jde o první signály, nejasnosti, nevhodné chování, problematickou komunikaci nebo situace, které lze ještě řešit rozhovorem. Rozhovor s trenérem veďte v soukromí, bez dítěte.

Základní sdělení:

„Rád/a bych s vámi mluvila o situaci, kterou mi doma popisuje dítě. Chci porozumět tomu, co se děje, a ujistit se, že prostředí je pro děti bezpečné."

tip. Jaké zásady komunikace dodržet aby se předcházelo konfliktům a rodiče a trenéři spolupracovali pro dobro dítěte se můžete dozvědět např. na stránkách projektu Trénujeme s respektem https://www.trenujemesrespektem.cz/knihovna/komunikace-mezi-rodici-a-trenery-jak-predchazet-konfliktum-a-spolupracovat-pro-dobro-ditete/.

Možné reakce trenéra a jak na ně reagovat:

• „To se nestalo / dítě si to vymýšlí."
  → „Rozumím, že to vidíte jinak. Já ale vycházím z toho, co mi dítě říká, a potřebuji mít jistotu, že se situace prověří."

• „Tohle je běžné, takhle to ve sportu chodí."
  → „To, že se něco běžně děje neznamená, že je to v pořádku. Proto to s vámi potřebuji řešit."

• „Jste přecitlivělá/ý."
  → „Možná ano, ale jako rodič mám povinnost se zajímat a chránit své dítě."

Tip: Pokud je rozhovor nepříjemný nebo nikam nevede, napište stížnost písemně. Doporučujeme emailovou komunikaci a doporučený dopis. Veškerou proběhlou komunikaci si ukládejte jako důkaz. Pokud přesto nedojde ke zlepšení je to signál jít o úroveň výš.

Inspirace: Vzor emailu jak obecného tak konkrétního.

2. Sportovní klub / vedení organizace (DDM, spolek)

Kdy se obrátit:
Když trenér situaci zlehčuje, odmítá řešení nebo se nevhodné chování i přes upozornění opakuje.

Základní sdělení:

„Obracím se na vás jako na vedení organizace. Řešila jsem situaci s trenérem/ trenérkou, ale bez výsledku. Potřebuji vědět, jak klub zajišťuje bezpečí dětí."

• Doporučujeme emailovou komunikaci a doporučený dopis.

• Veškerou proběhlou komunikaci si ukládejte jako důkaz.

• Uveďte co nejvíce detailů.

• Přiložte předchozí komunikaci s trenérem.

• Buďte věcní, nepodléhejte emocím.

• Požadujte prošetření konkrétního případu vašeho dítěte a přijetí opatření ke zlepšení.

• Požadujte i přijetí systémových změn, které pomohou zamezit problematickému jednání v budoucnu:

1. Pravidelné vzdělávání trenérů k tématu emočně bezpečného sportovního prostředí.

2. Přijetí etického kodexu, který jednoznačně stanoví pravidla pro práci s dětmi.
   Tip: Existuje několik variant etických kodexů, kterými se lze inspirovat:

   • Stručnější: Trénujeme s respektem

   • Středně obsáhlý: Etický kodex ragby

   • Obsáhlý: Etický kodex NSA

3. Stanovený bezpečný postup pro rodiče a děti, jak upozornit na problém.

Inspirace: Vzor emailu jak obecného tak konkrétního.

Možné reakce a jak na ně reagovat:

• „Prošetříme to."
  → „Děkuji. Prosím o informaci, kdo se tím bude zabývat a do kdy mohu očekávat reakci."

• „Nemáme žádnou stížnost, je to první."
  → „Právě proto je důležité ji nepodcenit. První podnět může upozornit na systémový problém."

• „Je to proti dobrému jménu klubu."
  → „Mým cílem není poškodit klub, ale zajistit bezpečné prostředí pro děti. Jsem připravena být při řešení nápomocná."

Pokud přesto nedojde ke zlepšení je to signál jít o úroveň výš.

3. Sportovní svaz / zřizovatel (město, městská část)

Kdy se obrátit:
Pokud klub nereaguje, bagatelizuje problém nebo porušuje své povinnosti.

Základní sdělení:

„Obracím se na vás jako na nadřízenou organizaci. V klubu, který patří do vašeho svazu se nedaří řešit situaci, která se týká bezpečí dětí."

Možné reakce a jak na ně reagovat:

• „To je věc klubu, ne naše."
  → „Rozumím, přesto máte jistou kontrolní a metodickou roli. Proto vás žádám o přezkum postupu, dříve než se obrátím na nezávislý kontrolní orgán."

• „Nemáme kapacity."
  → „Chápu, ale situace se týká ochrany dětí, což jistě i vy považujete za prioritní."

• Doporučujeme emailovou komunikaci a doporučený dopis.

• Veškerou proběhlou komunikaci si ukládejte jako důkaz.

• Uveďte co nejvíce detailů.

• Přiložte předchozí komunikaci s trenérem a klubem.

• Buďte věcní, nepodléhejte emocím.

• Požadujte prošetření konkrétního případu vašeho dítěte a přijetí opatření ke zlepšení.

• Požadujte i přijetí systémových změn v rámci svazu a jím podřízeným klubům, které napomůžou předcházet systémovým problémům do budoucna.

Inspirace: Vzor emailu jak obecného tak konkrétního.

Pokud ani sportovní svaz nereaguje adekvátně je namístě obrátit se na Sefeguarda Národní sportovní agentury a následně na Dětského ombudsmana.

4. Safeguard Národní sportovní agentury

Národní sportovní agentura je státní instituce, která má na starosti sport v ČR, zejména jeho financování. Prostřednictvím pozice tzv. safeguarda dohlíží na to, aby sport byl prostředím důvěry, bezpečí, férovosti a osobního růstu.

Jak může safeguard pomoci rodičům

Na safeguard se můžete obrátit, pokud:

• máte obavy z chování vůči dítěti ve sportu,

• klub ani svaz problém neřeší nebo ho neřeší dostatečně,

• chybí jasná pravidla, etický kodex nebo bezpečný způsob, jak podat podnět.

Safeguard může:

• posoudit postup organizace,

• doporučit konkrétní preventivní opatření (např. vzdělávání trenérů, etický kodex, jasná pravidla),

• pomoci nasměrovat další postup.

Obrátit se na safeguard není udávání. Je to krok k tomu, aby sport byl pro děti bezpečný i do budoucna. Kontakt a bližší informace na webu Národní sportovní agentury https://nsa.gov.cz/narodni-platforma/.

Kdy se obrátit:
Pokud jde o závažné nebo systémové selhání, případně pokud předchozí kroky selhaly.

Základní sdělení:

„Podávám podnět v oblasti safeguardingu. V organizaci, kde působí mé dítě, nebyla zajištěna ochrana dítěte a situace nebyla adekvátně řešena."

Při podání podnětu platí obdobné principy jaké jsou uvedeny v předchozích krocích.

5. Dětský ombudsman

Dětský ombudsman se zabývá ochranou práv dětí v situacích, kdy selhaly instituce, které je měly chránit. Neřeší přímo chování trenérů nebo klubů, ale posuzuje postup státních a veřejných institucí.

Obrátit se na něj má smysl tehdy, když:

• sportovní organizace problém neřeší,

• nepomohla ani Národní sportovní agentura nebo zřizovatel,

• máte pocit, že systém ochrany dítěte nefungoval.

Základní sdělení:

„Obracím se na vás s podnětem, protože mám za to, že instituce nejednaly v nejlepším zájmu dítěte a neochránily jeho práva."

Při podání podnětu platí obdobné principy jaké jsou uvedeny v předchozích krocích.

Pokud ombudsman shledá, že není příslušný situaci řešit, může poradit, kam se obrátit dál.

https://www.ochrance.cz/pusobnost/rodina-zdravotnictvi-a-prace/

Průřezová témata

souhlas s focením a nahráváním

přítomnost rodiče

odpovědnost za odložené věci

Vzory stížností